Lidé neustále touží objevovat neznámo, zjišťovat víc a naplňovat odvěkou zvědavost. Jendou z největších otázek, která lidstvo trápí odnepaměti a na kterou asi hned tak odpověď nezjistíme je, co se s námi stane po naší smrti. Pokud pomineme úvahy o lidské duši a její nesmrtelnosti, jediné, na co dokážeme spolehlivě odpovědět je, co čeká naši tělesnou schránku.
V České republice přibližně u 90 procent zesnulých probíhá kremace. Přitom se jedná o poměrně nový fenomén, ještě za Rakouska Uherska byl tento způsob pohřbu u nás nelegální. Zakázal ho v roce 789 dekret Karla Velikého. Tehdy v Evropě nejrozšířenější křesťanská víra věří ve zkřížení a kremace byla považována za popření této víry. V Judaismu nebo Islámu je zpopelnění zakázáno do dnes. Zákaz na území Habsburské monarchie platil až do roku 1918 a úplně povoleno pohřbívání žehem bylo až se vznikem samostatného Československa. Vzhledem k tomu, že jedním ze zastánců tohoto pohřbívání byl básník Jaroslav Kvapil, nový zákon o kremaci získal jméno Lex Kvapil a byl jedním z nejstručnějších zákonů. Postupně byl žeh propagován jako něco moderního, co jde ruku v ruce s racionální vědou. Krematoria měla sloužit větší hygieně, čistotě a zdraví. postupně také začínalo docházet místo na hřbitovech a kremace se také staly symbolem popření katolické církve.
Poté co rakev se zesnulým po obřadu zajede za kovové dveře, které se za katafalkem uzavřou, octne se u výtahu, který vede do žároviště. Teplota v kremačních pecích dosahuje teplot přes osm set stupňů celsia a celý proces trvá asi sedmdesát minut. Poté se popel schladí a umístí do urny. Je už na vůli zesnulého nebo jeho rodiny, zda urnu pohřbí do země, popel rozpráší nebo ji někde uschovají.
