Památka, která vydrží tisíciletí

Památka, která vydrží tisíciletí

Co mají společného tajemné hlavy Moai na Velikonočním ostrově, na první pohled impozantní Velká sfinga střežící faraonovu hrobku v Egyptě, Kristus rozpřahující ruce nad Rio de Janeirem,  Socha Svobody a tolika pověstmi opředené barokní sochy na Karlově mostě? Odpověď je jednoduchá, jsou to sochy, díla velkých umělců i neznámých lidí, do dnes vzbuzující nespočet emocí. Jsou trvalé, věčné a některé z nich staré tisíce let. V tom tví krása kamene, lehce a vytrvale odolává přírodním živlům, a i po tisíciletích ukazuje krásu zašlých civilizací a časů minulých. Bohužel v dnešní době impozantní sochařská díla spíše než jako ozdoba parků a potěcha oka slouží jako smutná vzpomínka na hřbitovech.

V České Republice se nejvíce soch dochovalo z období baroka. Již zmíněné sochy na Karlově mostě, hospital Kuks nebo malé sošky svatých na mostech a návsích vesnic jsou toho dokladem. Je smutné, že zatímco jména spisovatelů a architektů jsou neustále přetřásána a učíme se o nich ve škole, jmenovat známé sochaře už máme problém. Možná si vzpomeneme na Josefa Václava Myslbeka, kterému vděčíme za sochu svatého Václava na stejnojmenném náměstí v Praze, vybavíme si Matyáše Bernarda Brauna a větší znalci potom zvládnou i další.

Dnes se hrady a zámky se složitou výzdobou již nestaví, málokdo si domů na zahradu dá sochu a kamenosochařství své využití najde především na hřbitovech. Zařídit krásný náhrobek a pomník, to je vše, co mohou pozůstalí udělat a mít důstojnou památku si zaslouží každý. Kámen je věčný a mít své jméno vyryté do kamene je také svého druhu nesmrtelnost.